Vztek a hněv jako dar? Recenze knihy Vereny Kast Hněv a jeho smysl

Vztek. Hněv. Zlost. Emocionální sopka, která dokáže způsobit zkázu, ale zároveň má schopnost změnit věci k lepšímu. Je to emoce, kterou jsme se často naučili potlačovat. Děti se učí, že být „hodné“ znamená nehněvat se. Dospělí si pak odnášejí tuto lekci dál – až do chvíle, kdy se potlačený hněv začne projevovat jako únava, pasivní agrese, úzkost nebo dokonce fyzická nemoc. Verena Kast, švýcarská psychoterapeutka, se rozhodla dát této opomíjené emoci hlas ve své knize Hněv a jeho smysl. A je to hlas, který bychom měli všichni slyšet.

Proč je hněv v naší kultuře tabu?

Jednou z věcí, na které Kast v knize upozorňuje, je fakt, že současná západní kultura má tendenci považovat hněv za něco negativního. Už od dětství slýcháme fráze jako „nebuď tak vzteklý“, „uklidni se“ nebo „hodné děti se nevztekají“. Tato představa se prolíná i do dospělého života. Hněv je často vnímán jako něco nepatřičného, na jedné straně jako projev nemístné agresivity a na straně druhé jako projev selhání kvůli nedostatečnému sebeovládání. Ale ruku na srdce, kdo je schopen žít bez konfliktů? A když už konflikty máme, jak se vyvarovat vzteku a hněvu?. Společnost nás vede k tomu, abychom hněv skrývali, protože vyjadřování této emoce není „slušné“ nebo „profesionální“.

Ale co se stane, když se hněv potlačuje? Kast výstižně popisuje, že potlačený hněv nezmizí. Místo toho si hledá jiné cesty. Může se projevovat pasivní agresí, frustrací, cynismem, pocity bezmoci nebo dokonce fyzickými příznaky, jako je zvýšené napětí ve svalech, bolesti hlavy nebo zažívací potíže. Hněv, který včas nedáme najevo, se stává vnitřním jedem.

Hněv jako signál a dar

Kast se od tohoto kulturního vnímání hněvu odklání a nabízí jiný pohled. Tvrdí, že vztek je přirozenou součástí našeho emočního spektra a má svůj jasný smysl. Není naším nepřítelem, ale průvodcem. Upozorňuje nás na překročení hranic, na nespravedlnost nebo na nenaplněné potřeby. Je to signál, že něco v našem životě nefunguje tak, jak by mělo.

Autorka zdůrazňuje, že místo toho, abychom se snažili hněv potlačovat nebo se za něj stydět, bychom se měli naučit ho chápat a projevovat. Nicméně ne nutně velkým výbuchem zlosti, ale spíše jeho projevy postupně kultivovat. Hněv nás totiž dokáže nejen upozornit na problém, ale také nám dodat energii k tomu, abychom věci změnili.

Co si z knihy odnesete?

Kniha není jen teoretickým pojednáním. Naopak, je plná praktických vhledů a příběhů z terapeutické praxe, které čtenářům ukazují, jak může práce s hněvem vypadat. Zde je několik hlavních bodů, které mě osobně zaujaly:

1. Hněv jako zrcadlo našich hodnot – Hněv se často objevuje, když někdo narušuje naše základní hodnoty. Když se například cítíme nedocenění v práci, může to být odrazem toho, že si je pro nás důležitá spravedlnosti a uznání.

2. Potlačený hněv není neškodný – Kast popisuje, jak potlačený hněv postupně narušuje naše psychické i fyzické zdraví. Může se projevovat formou pasivní agrese, nadměrnými pocity viny nebo psychosomatickými potížemi.

3. Hněv ve vztazích – Vztahy jsou jednou z oblastí, kde se hněv projevuje nejčastěji. Kast ukazuje, jak konstruktivní práce s touto emocí může vztahy nejen zachránit, ale také posílit.

4. Transformace hněvu – Klíčem k práci s hněvem je podle autorky transformace. Naučit se vyjadřovat hněv tak, aby neubližoval, ale aby nám pomohl lépe komunikovat, nastavovat hranice a chránit to, co je pro nás důležité.

Jak nás může hněv osvobodit?

Když jsem knihu četl, uvědomila jsem si, jak často se snažím v životě hněvu vyhnout. Možná to znáte taky – pocit, že být naštvaný znamená selhat jako rodič, partner nebo člověk. Ale Kast nám připomíná, že hněv není selháním. Naopak, je to příležitost. Příležitost uvědomit si, co je pro nás důležité, co chceme anebo naopak nechceme, a jak to změnit nebo naopak jak odolat tlaku zvenčí.

Co mě na knize obzvlášť oslovilo, bylo zdůraznění, že práce s hněvem neznamená jen „vybouchnout“ nebo ventilovat své emoce přímo k ostatním. To mohou být první kroky, byť ne snadné a příjemné. Je to jako když se dítě učí jezdit na kole - bez pádů to nejde. Jde o to naučit se vnímat hněv jako zdroj energie, kterou lze konstruktivně využít. Kast v tom vidí cestu k větší autenticitě a vnitřní svobodě.

Závěrem

Hněv a jeho smysl je kniha, která vás přiměje přemýšlet o emocích jinak. Kast má schopnost srozumitelně a empaticky ukázat, že i ty emoce, které považujeme za „problematické“, mají svou roli a význam. Je to kniha, která může být užitečná jak pro jednotlivce na cestě seberozvoje, tak pro rodiče, kteří chtějí lépe porozumět emocím svých dětí.

Pokud se potýkáte s tím, jak zvládat hněv – svůj nebo někoho jiného – tahle kniha vás provede nejen pochopením jeho smyslu, ale také vám nabídne praktické nástroje, jak s ním pracovat. A hlavně vás naučí, že hněv není váš nepřítel, ale cenný spojenec na cestě k plnějšímu a svobodnějšímu životu. Nicméně pro někoho to může být příliš náročná výzva, moc vzdálená teorie od reálného života. Pro takové je na místě uvažovat o terapii zaměřené na vyjadřování a zvládání emocí, kdy s pomocí podpory zvládnete první kroky lépe a snadněji.

Jak se Kiki stala sama sebou

 V hluboké džungli, mezi stíny vysokých stromů a vůní exotických květin, žila malá opička jménem Kiki. Kiki byla od přírody veselá, hravá a zvědavá. Toužila po lásce a přijetí – od rodičů, ale i od ostatních členů opičího kmene. Ale Kiki se stále potýkala s pocitem, že ať dělá cokoliv, není to dost. Její rodiče, kteří museli často řešit své vlastní problémy, ne vždy reagovali na její volání, její smích, její potřeby.

Když byla Kiki malá, běžela ke své matce pokaždé, když se cítila osamělá nebo vyděšená. Ale její matka na ni někdy pohlédla unavenýma očima, jemně ji odstrčila a řekla: "Kiki, teď na to nemám čas." Nebo se k ní otočil otec a pověděl: "Musíš být silná, jako my. Musíš se naučit postarat se sama o sebe."

Kiki chtěla, aby ji měli rádi, aby na ni byli pyšní, aby si ji vážili. A tak se rozhodla, že udělá všechno pro to, aby byla hodná opička. Přestala svým rodičům vyprávět, když ji něco trápilo. Přestala plakat, když ji něco bolelo, a začala potlačovat své vlastní emoce. Když se po ní chtělo, aby byla tichá, byla tichá. Když jí říkali, že se musí víc snažit, i když už byla vyčerpaná, zatnula zuby a snažila se.

S postupem času začala Kiki ztrácet kousek po kousku sama sebe. Už nevěděla, co ji baví, co ji těší. Jen věděla, že má být poslušná a splňovat očekávání. Smála se, když to ostatní očekávali, a byla tichá, když si to situace žádala. A stále doufala, že když bude opravdu, opravdu hodná, tak si na ni rodiče najdou dostatek času.

Jak Kiki rostla, její potlačené emoce začaly pomalu vyplouvat na povrch, i když se je snažila skrývat. Byl to zvláštní pocit – něco se v ní hromadilo, jako kdyby hluboko uvnitř byla malá sopka, která občas chtěla vybuchnout.

Jednoho dne jí malý bratříček sebral její banán. Normálně by to přešla a možná se s ním podělila, ale tentokrát to bylo jiné. Cítila, jak se jí něco sevřelo v hrudi, jak se jí napjalo celé tělo, a najednou, než si to stihla uvědomit, zakřičela: "Nech to být! To je můj banán!"

Rodiče se na ni okamžitě otočili s překvapenými pohledy. "Kiki!" napomenul ji otec přísným tónem. "Proč tak křičíš? Taková přece nejsi."

Jak se dalo čekat, Kiki svého výbuchu rychle začala litovat. Po tom, co vykřikla na bratříčka, cítila tíživý pocit viny. V hlavě jí běžela myšlenka: "Hodné opičky přece nekřičí. Co když mě teď rodiče nebudou mít rádi?"

Omluvila se a odtáhla se stranou, jak nejtišeji mohla. Zase se snažila být vzorná a nenápadná, aby rodiče náhodou nezklamala. Ale pokaždé, když se její emoce přihlásily o slovo, její strach a vina rostly. Jakmile pocítila sebemenší náznak vzteku nebo nesouhlasu, okamžitě to udusila a tvářila se klidně, i když uvnitř se cítila rozlobeně

Časem se v tom stala mistrem. Usmívala se, když se od ní čekalo, že se bude usmívat. Souhlasila se vším, co jí rodiče řekli, a snažila se vždycky dělat, co si mysleli, že je správné. 

Tak to pokračovalo roky. Kiki se naučila skrývat své pocity a potřeby tak dobře, že nakonec ani nevěděla, co vlastně k dobrému životu potřebuje. Byla přesvědčená, že pokud bude poslušná a klidná, všechno bude v pořádku.

Jak z Kiki vyrostla dospělá opice, získala mezi ostatními zvířaty pověst klidné, rozumné a milé osobnosti. Nikdy se nerozčilovala, nikdy nezvyšovala hlas, a vždy se snažila chovat příjemně a vstřícně. Zvířata v džungli ji obdivovala za to, jak dokázala zachovat klid, zatímco ostatní občas podlehli vzteku nebo frustraci.

Kiki si toho všímala a začala si o sobě myslet, že je vlastně lepší než ostatní. Pokaždé, když viděla, jak nějaký mladý opičák vybuchne vzteky, nebo jak se papoušek hádá s ostatními o jídlo, potají se v ní objevil pocit nadřazenosti. "Já přece nejsem jako oni," říkala si v duchu. "Dokážu se ovládat, nejsem slabá a zbytečně emotivní."

A tak, aniž by si to plně uvědomovala, se Kiki začala na ostatní dívat svrchu. Věděla, že ji obdivují za její klidnou povahu, a ona sama se ve svém ovládání cítila téměř dokonalá. 

Jak Kiki dospívala, její touha získat uznání a potvrzení vlastní hodnoty se začala projevovat ještě jinak. Stále si pamatovala, jak se kdysi snažila zavděčit svým rodičům tím, že byla „hodná holčička“, která všechno zvládne. Kiki si začala posilovat svůj pocit hodnoty na tom, co dokáže – na svých výkonech.

Kiki věřila, že pokud bude nejlepší, ostatní ji budou obdivovat a ona se bude cítit cenná a důležitá. Neustále si tedy kladla nové výzvy, trénovala svou vytrvalost a další dovednosti.. Stala se z ní opička, která musela být ve všem nejlepší. Ráno si první doběhla pro šťavnaté ovoce na nejvyšší větvi stromu. Byla první, která přeskákala přes všechny překážky v džungli. Když se učila nové věci, nevzdávala se, dokud je neuměla skoro dokonale.

S každým úspěchem potřebovala další a další potvrzení. A tak si nastavovala nové a nové cíle. Jednou chtěla přeskočit ten nejširší potok, pak se rozhodla vyšplhat na nejvyšší strom v džungli. Nikdy neodpočívala, protože vždycky někde čekal další výkon, další výzva, která jí měla dodat pocit důležitosti.

Její snaha dokázat všem (a hlavně sama sobě), že za něco stojí, se však začala podepisovat na jejím zdraví. Často byla unavená a přetažená, ale stále pokračovala, protože se bála, že pokud přestane být nejlepší, nebude ji mít nikdo rád. V jejím nitru zůstával strach, že pokud nebude úspěšná, ostatní ji opustí nebo si jí přestanou vážit.

A tak se Kiki ocitla v bludném kruhu. Každý další úspěch přinášel jen krátké uspokojení, které záhy nahradila další touha po potvrzení. I když ji ostatní opičky obdivovaly za její dovednosti, nikdy necítila skutečné propojení s nikým z nich. Zůstávala sama ve svém světě výkonů, v němž bylo místo jen pro další a další cíle, ale ne pro klid a přijetí.

Jednoho dne, když byla Kiki zase na cestě k tomu stát se „nejlepší opičkou v džungli“, začala cítit, že jí ubývá sil. Napřed tomu nevěnovala pozornost – vždyť je přece zvyklá přemáhat se a tlačit na sebe, dokud nezvládne vše, co si předsevzala. Tentokrát to ale bylo jiné. Každé ráno se budila unavenější než večer. Její ruce, které dřív hladce přeskakovaly z větve na větev, začaly být těžké a bolestivé. Její mysl, obvykle plná nových nápadů, kde a jak se ještě zlepšit, byla najednou otupělá a prázdná.

Nakonec jednoho dne, když se snažila vyšplhat na svůj oblíbený strom, aby si dokázala, že je stále nejlepší, její tělo odmítlo poslušnost. Ztratila sílu ve svalech a sesunula se na zem. 

Když Kiki ležela vyčerpaná pod stromem, její slabé tělo objevila stará moudrá opice jménem Saba. Saba okamžitě poznala, že Kiki není jen fyzicky unavená, ale že v sobě nese hlubokou emocionální zátěž, která ji vyčerpává zevnitř. Saba se usmála a pokynula Kiki, aby ji následovala do svého skrytého útočiště – tichého koutu džungle plného léčivých bylin a klidné energie.

„Vypadáš, jako bys nesla víc než jen své vlastní tělo,“ řekla Saba jemně. „Někdy se v nás ukládají věci, které nejsou úplně naše – starosti, očekávání, pocity, které jsme museli potlačit. Naše tělo si to všechno pamatuje.“

Kiki nechápala, co tím myslí, ale cítila zvláštní důvěru k té staré opici. Saba jí vysvětlila, že jí  pomocí určitých postupů pomůže uvolnit napětí v těle, které si neseme jako následek potlačených emocí. Zmenšením tohoto napětí přijde uvolnění a s uvolněním přijde i léčení a aktivují se samouzdravovací schopnosti.

„Začneme pomalu,“ řekla Saba. „Zkus si lehnout a uvolnit se. Dovol si cítit, co se objeví.“

Saba se jemně dotkla Kikiina těla a pomalu s ní pracovala – nejen masáží, ale i pomocí jemných cviků, které ji vedly k hlubšímu propojení s tím, co se v ní skrývá. Nejprve se objevily pocity smutku. Kiki začala vzlykat a vzpomínala na chvíle, kdy se snažila být „dokonalou opičkou“ pro své rodiče, kdy potlačovala svou skutečnou radost, vztek i strach, aby ji přijali.

Saba ji jemně vedla dál. „Neboj se toho, co cítíš,“ šeptala. „Ty pocity nejsou tvůj nepřítel, jsou součástí tebe. Všechny si zaslouží být slyšeny.“

Kiki zpočátku cítila, jak se jí v hrudi stahuje napětí, jako by se její tělo bránilo pustit ty potlačené pocity ven. Ale Saba ji jemně vedla, aby se zaměřila na svůj dech a nechala své tělo volně reagovat. Postupně Kiki ucítila, jak z ní s každým výdechem odchází dlouho uložený smutek, frustrace a strach.

Když se takto Kiki uvolnila, najednou se v ní objevil klid a ticho. Zmizely ty zatěžující myšlenky na to, jak musí být dobrá. Prostě jí teď najednou bylo dobře. To byl pro ni docela nový pocit - mít se dobře i když nic nedělá. Když si Kiki pořádně odpočinula, rozhodla se, že požádá Sabu aby jí vedla dále. Chtěla být více zdravá a silná, ale také se jí zalíbil pocit, že jí může být dobře i když jen tak odpočívá. 

Další setkání ale začalo nesměle. Kiki se necítila úplně uvolněně. Byla zvyklá mít vše pod kontrolou, mít vždy odpovědi a být tou, která všechno zvládne. Ležela na zemi v Sabině tichém koutu džungle a zhluboka dýchala. Saba ji jemně instruovala, aby si jen všímala toho, co se děje uvnitř ní.

„Dýchej pomalu, vnímej svůj dech,“ šeptala Saba, zatímco Kiki zavřela oči. „Nepotřebuješ se snažit, nepotřebuješ nic dokazovat. Jen buď.“

Toto setkání bylo pro Kiki zvláštní. Byla zvyklá vždycky něco dělat, mít plán a úkol. Ale tady po ní Saba chtěla jen jednu věc: aby byla jen tak. Ze začátku to bylo těžké, celé její tělo se bránilo a mysl křičela “Nemůžeš tu jen tak ležet. Venku je spousta práce.” Když to Saba viděla, dotkla se Kiki na čele. Najednou ty myšlenky zmizely a Kiki se uvolnila. Jako by jí někdo na chvíli sundal těžký batoh, který nosila stále s sebou. Ale hned, jak se vrátila do běžného života, pocit nervozity se vrátil.

V dalších týdnech Saba pracovala s Kiki na pomalém uvolňování napětí. „Naše tělo má svou vlastní paměť,“ vysvětlovala jí. „Držíme v něm nejen to, co se nám stalo, ale i to, co jsme si o sobě začali myslet.“

Kiki začala zjišťovat, že její tělo mluví vlastní řečí. Když Saba jemně přitiskla prsty na její ramena nebo záda, cítila tam skrytý odpor a tvrdost. „Cítíš to napětí?“ zeptala se Saba. „Jakoby sis tady nesla něco těžkého.“

Kiki zavřela oči a pocítila zvláštní směs úzkosti a smutku. Najednou jí přišla vzpomínka na dětství – na to, jak se vždy snažila být hodnou a poslušnou opičkou, aby rodiče byli spokojení. Cítila tlak, který si tehdy na sebe sama vložila, a uvědomila si, jak moc jí to stálo energie.

Další sezení začala být emocionálně náročnější. Saba ji povzbuzovala, aby nechala svoje pocity volně plynout. Kiki se poprvé v životě setkala s tím, že měla prostor pro vyjádření emocí, které byly jinak "zakázané." Plakala a vztekala se, dokonce v náručí Saby křičela a třásla se, když se jí vybavily chvíle, kdy se cítila odmítnutá a nepochopená.

Jednoho dne Saba řekla: „Zkus uhodit do země. Zkus se nechat unést. Je tu bezpečné místo pro vše, co cítíš.“

Kiki nejdřív cítila zvláštní ostych. Uhodit do země? To přece není vhodné. Ale jakmile položila ruce na měkkou hlínu a udeřila, ucítila, jak se jí po těle rozlila vlna uvolnění. Začala bouchat a tlouct stále silněji, jako by ze sebe vyplavovala všechny roky, kdy se snažila být „dokonalou.“

Terapie jí postupně ukázala, že vztek není něco špatného. Když ho potlačovala, škodilo jí to víc, než když mu dala volný průchod. Když Saba viděla, že si Kiki začíná uvolňovat potlačené pocity, povzbudila ji: „Vztek je energie. Když ho použiješ konstruktivně, může tě posunout vpřed.“

Po několika měsících intenzivního vnitřního zkoumání a uvolňování starých zranění začala Kiki objevovat novou stránku sebe sama. Když ležela uvolněná a klidná na mýtině vedle Saby, cítila v sobě zvláštní klid, jaký dřív nepoznala. Vnímala, že může být jen sama sebou, aniž by musela někomu něco dokazovat.

V jednom sezení, kdy se Saba jemně dotkla její hrudi, pocítila Kiki, jak se jí svírá srdce. Najednou si uvědomila, že nikdy sama sobě neřekla, že je v pořádku taková, jaká je. Že její hodnota není v tom, jak moc se snaží nebo jak moc dokáže. Saba jí připomněla: „Kiki, nemusíš být dokonalá. Nemusíš se pořád snažit.“

Tato slova se pro Kiki stala zlomovým bodem. Uvědomila si, že její výkon a neustálá potřeba být nejlepší byla jen náplastí na hluboký pocit nejistoty. Přijmout samu sebe bylo náročné, ale osvobozující.

Jak se terapie blížila ke konci, Kiki si postupně začala do života vnášet nový přístup. Už nepotřebovala být dokonalou opičkou, která všem dokazuje svoji hodnotu. Když se objevily nároky a tlaky, uměla se zastavit, zhluboka dýchat a vzpomenout si na to, co se naučila u Saby.

Věděla, že nemusí být tou nejlepší, že nemusí všechno zvládat sama. Dokázala říct „ne“ a už jí to nepřipadalo sobecké. Naučila se požádat o pomoc a nebát se přiznat své slabosti.

Nyní, když se podívala na ostatní opice, už necítila potřebu se srovnávat nebo dokazovat jim, že je „lepší.“ Dokázala přijmout svou vlastní hodnotu, a tím přestala být tak tvrdá i vůči ostatním. Objevila nový pocit – pocit klidu a spokojenosti se sebou samou.

Kiki poprvé pochopila, že nemusí být dokonalá ani neustále silná. Mohla být sama sebou – se svými emocemi, se svou slabostí i radostí. Po této zkušenosti se vrátila do džungle, ale už ne jako ta výkonná a dokonalá opička. Byla to Kiki, která už nepotřebovala být nejlepší, aby byla šťastná.

Od té doby žila Kiki s větším klidem a dokázala si užívat přítomnost, aniž by se hnala za uznáním ostatních. Učila se pečovat o sebe a dávat pozor na své vlastní potřeby. A když občas pocítila náznak úzkosti nebo potřebu se zavděčit, věděla, že se může vrátit do klidného kouta v džungli, natáhnout se, zavřít oči a být štastná jen tak.

Jak se Mimi postavila sama za sebe

V hluboké džungli žila malá opička jménem Mimi. Mimi byla bystrá, hravá a měla v srdci touhu objevovat. Ale přestože byla obklopena nádhernou přírodou a měla spoustu kamarádů, často cítila v břiše nepříjemný pocit. Ten pocit jí bránil v tom, aby si užívala hraní a běhání po stromech tak, jak to dělaly ostatní opičky. Byla totiž úzkostná.

Mimi měla skvělou mámu – starala se o Mimi, když byla hladová nebo unavená, ale někdy byla příliš zaneprázdněná nebo zamyšlená, a tak si nevšimla, co Mimi skutečně potřebuje. Když se tak stalo, Mimi pocítila zvláštní strach, že nebude v bezpečí.

Jednoho dne, když si opičky hrály na schovávanou, Mimi se ztratila. Pobíhala mezi stromy a cítila, jak se jí stahuje hrudník. Hledala známou tvář své maminky, ale nikde ji neviděla. Její malé srdce bušilo rychleji a rychleji. Po chvíli se schoulila pod velkým listem a začala plakat. "Proč mě nikdo nehlídá? Proč nikdo neví, co potřebuji?"

Když ji maminka konečně našla, okamžitě ji objala a chlácholivě šeptala: "Neboj se, jsem tady," říkala jemně. Ale Mimi i přesto cítila zbytek úzkosti v hrudi. Cítila se sama a opuštěná – ne proto, že ji matka neměla ráda, ale proto, že nedokázala vždycky vycítit, co Mimi v danou chvíli potřebuje.

A tak to pokračovalo dál. I když maminka za Mimi vždycky přišla, když se jí něco stalo, malá opička začínala vnímat, že na světě nemusí být vždy všechno v pořádku. Čím víc rostla, tím víc si všímala, že se na maminku nemůže ve všem spolehnout. A tak se začala víc starat sama o sebe.

Jednoho dne se Mimi rozhodla, že už se nechce cítit ztracená nebo opuštěná. Když si ostatní opičky hrály vysoko v korunách stromů, Mimi raději zůstála nízko u země, kde se cítila bezpečněji. Často kontrolovala, kde je její maminka, a nikdy se nevzdálila příliš daleko. Ale i když byla blízko své matky, ten zvláštní pocit úzkosti ji nikdy neopustil. Navíc nevěděla, že je úzkostná, protože ani neznala jaké je to žít bez úzkosti. A tak ji nenapadlo, že ostatní žijí jinak.

Jak Mimi dospívala,její strach se začal promítat i do vztahů s ostatními opičkami. Raději se od ostatních držela dál, než aby riskovala, že jí ublíží. Bála se,že když s někým naváže bližší vztah, tak by ji mohl časem opustit a to by pro ni znamenalo katastrofu. Tento strach určoval její chování, ale ona si ho vůbec nebyla vědoma. Jednoho dne ale potkala samce jménem Tiko, a vůči němu pocítila důvěru.

Zpočátku Tiko vypadal jako silný a sebevědomý partner, který by mohl Mimi poskytnout bezpečí, po kterém tak dlouho toužila. Ale postupem času se začal měnit. Začal jí říkat, s kým se může stýkat, kam smí chodit a co má dělat. Mimi cítila, že něco není v pořádku, ale její strach z toho, že zůstane sama, byl silnější než varovné signály. „Tiko ví, co je pro mě nejlepší,“ opakovala si v duchu. 

Když ji poprvé uhodil, Mimi byla v šoku. Ale po omluvě, kterou Tiko nabídl,  mu opět uvěřila. Byla tak závislá na jeho přítomnosti, že raději snášela jeho útoky, než aby riskovala, že ho ztratí. Její tělo začalo pomalu chřadnout, ztrácela srst a cítila se slabší s každým dalším dnem.

Jednoho dne, po dalším záchvatu Tika, se Mimi zhroutila pod obrovským stromem, vyčerpaná a nemocná. Její matka a ostatní opičky si konečně všimly, jak moc Mimi trpí, a rozhodly se vyhledat pomoc. Za Mimi přišla moudrá slonice jménem Kalani, která byla známá tím, že pomáhá zvířatům uzdravit se nejen fyzicky, ale i duševně.

Kalani přistoupila k Mimi pomalu a klidně. „Slyšela jsem o tvém trápení, maličká,“ řekla. „Tvé tělo i mysl jsou unavené a vyčerpané. Nechci ti dávat chytré rady, ale pomohu ti vrátit se k sobě samé – ne skrze slova, ale skrze tvé tělo.“

Kalani požádala Mimi, aby si lehla na měkký koberec z trávy pod stromem. „Začneme tím, že se soustředíš na svůj dech. Nech své tělo dýchat tak, jak se mu chce. Nic nemusíš dělat, jen naslouchej.“ Mimi zavřela oči a pomalu se soustředila na svůj dech. Cítila, jak její napětí postupně povoluje, jak se začíná uvolňovat.

Mimi důvěřovala Kalani, protože ta ji do ničeho dalšího nenutila. Nechala ji prostě odpočívat a byla u ní. To byl pro Mimi malý zázrak - nemusela nic dělat, ale měla dostatek pozornosti a péče od druhého.

Postupem času se Mimi začala zotavovat. Její tělo pochopilo, že jsou místa, kde člověku může být dobře, a tam se vždy uvolnilo a postupně začalo nabírat sílu. Měla tak kapacitu vydržet další krok.

„Když cítíš napětí nebo bolest, neutíkej od toho,“ pokračovala Kalani. „Jen vnímej, co ti tvé tělo říká, a dovol si to pocítit.“

Během dalších sezení Kalani vedla Mimi různými cvičeními, která jí pomohla zpracovat hluboko uložené pocity a traumata. Mimi se učila vnímat své tělo, dýchat, když přicházela úzkost, a nacházet vnitřní sílu. Postupně si začala uvědomovat, že už nemusí kontrolovat své okolí nebo neustále něco dělat pro Tika. Už nemusela žít v jeho stínu.

Jednou, když Tiko opět křičel, Mimi se postavila. Dříve by se schoulila a snažila se ho uklidnit, ale tentokrát stála pevně. „Tiko,“ řekla klidně, „tohle si už nezasloužím. Nelíbí se mi to. Je mi to nepříjemné a vlastně se tě bojím.“

Tiko byl překvapený, ale Mimi pokračovala: „Odešla bych už dávno, kdybych měla sílu. Ale teď už ji mám. Zasloužím si lepší život a postarám se o něj sama.“ S těmito slovy se otočila a odešla. Tiko se ji pokoušel přemlouvat, ale bylo to zbytečné. Mimi pochopila, že si na vztahu s Kalani vyzkoušela, že vztah může být dobrý a posilující, ne ničící. A že takové vzahy může tvořit s dalšími lidmi.

Mimi odešla z Tikova života silnější než kdy dřív. Naučila se, že bezpečí a klid pochází zevnitř, z jejího spojení s vlastním tělem a myslí. Pochopila, že bezpečí může dosáhnout tím, že se bude včas bránit, že bude bránit svoje hranice tak, aby ostatní pochopili, co je pro ni dobré anebo špatné. Postupně začala budovat nové vztahy založené na respektu a důvěře, a poprvé v životě se cítila svobodná – svobodná být sama sebou.

Co je biodynamická body-psychoterapie?

Biodynamická body-psychoterapie je směr body-psychoterapie založený G.Boyssen. Vychází z poznatků W.Reicha, který byl mimo jiné žákem S.Freuda. Tyto poznatky lze velmi zkráceně shrnout takto: 

Tělem proudí životní energie. Pokud dojde k traumatické reakci, je tento tok ovlivněn a v určitém místě těla může vzniknout blokáda této energie. Ta se může projevit zatnutím ve svalech, změnou tonusu kůže, sevřením orgánů atd. Pokud dochází k opakované reakci, tak toto  zatnutí se může stát chronickým – a člověk se dostane do trvalého napětí, které je příčinou neurózy. Energie je zadržována v těle na určitých místech, toto zadržování se stane chronickým a vzniká tak svalový pancíř. Jedná se vlastně o formu duševní obrany, která v člověku vlastně ztuhne, Podstatné je, že tak jak je propojená psychika s tělem skrze nervový systém (a umožňuje nám tak ovládat svoje pohyby a také chování), tak zpětně tělo (a tedy i svalový pancíř) má vliv na psychiku. Určitá traumata (podle věku) pak vedou k určitým psychickým vzorcům. Proto chceme-li ovlivnit psychické vzorce, je také nutná práce s tělem. Ta vede k uvolnění napětí skrze masážní techniky nebo různé formy vybití přebytečné (nakumulované) energie. Obnoví se tak přirozené proudění energie a sním i spontánnější zdravější chování. Cílem však není sebestředná spontánnost, ale spíše prostor, ve kterém se pak mohou rozvinout lepší vzorce chování, které svému nositeli přináší větší prospěch (v souladu s jeho zakázkou či záměrem)

G.Boyssen navázala na Reichovy poznatky tím, že zjistila zajímavou věc. Naše střeva obsahují velké množství nervových buněk a podle činnosti střevní peristaltiky lze detekovat množství napětí v organismu. Typická stresová reakce je totiž snížení dýchání, stažení břišních svalů a omezení trávení. V klidu, například při relaxační masáží, se toto napětí uvolní a peristaltika obnoví svou činnost. Lze tak dobře detekovat, kde v těle jsou stažená místa napětí, blokády atd. protože při masáží těchto míst peristaltika reaguje a to lze zachytit speciálním stetoskopem. G.Boyssen pak rozvinula tyto poznatky do řady technik, které tvoří základ biodynamiky.

Principy biodynamické body-psychoterapie ve srovnání s verbální terapií:

Verbální terapie pracuje především na vědomé úrovni, kdy pomocí rozhovoru dochází u klienta k uvědomování si plnějšího obsahu svého prožívání, svých reakcí na podněty okolí a tak může dojít k přezkoumání vzorců chování a jejich případné změně. Psychoterapie tedy vyžaduje sebereflexi, tedy přijetí odpovědnosti a schopnosti zvědomovat svoje emoce a další reakce. Body-psychoterapie vychází z myšlenky, že to není jen naše mysl, která určuje naše chování, ale celý nervový systém. Naše mysl a naše tělo je propojeno skrze nervový systém (včetně hormonů). Je zřejmé, že psychika (myšlení) ovlivňuje emoce  a ty cítíme v těle. Dokonce ovlivňuje i instinkty skrze naše vzorce strachu, opatrnosti atd. Tak je náš nervový systém vycvičen k určitému prožívání. A zpětně zase ovlivňuje psychiku. Podle toho, jak se cítím a prožíváme v těle, podle toho také do jisté míry myslíme. Například jeden můj kamarád se bál psů, nevěděl přesně proč, ale cítil k nim velký respekt, který mu ale znemožňoval i hodné psy byť jen pohladit. Teprve v terapii se vynořila vzpomínka na věk cca 4-5 let, kdy ho velmi vystrašil velký pes. Tuto událost on sám zapomněl, ale jeho nervový systém (podobně jako Pavlovův reflex) si ji pamatoval a tak reagoval automaticky při setkání se psem. Tím, že se tato vzpomínka vynořila bylo umožněno zpracování a zahojení tohoto drobného traumatu a od té doby kamarád může do kontaktu se psy vstupovat.

Biodynamická body-psychoterapie má dva hlavní stupně

• Biorelease stupeň – terapeut je vybaven technikami které směřují k uvolnění klienta jak v tělesné tak psychické oblasti. Primárně se jedná o masážní techniky, dále biorelease monolog, focusing, vizualizace. Při uvolnění dochází k lepší regeneraci organismu, prokrvení stažených částí, vyplavení uložených toxinů a jejich odbourání. To vše vede k aktivaci vlastních samoozdravných sil – zesílení homeostázy. Je možné tak zpracovat i některá traumata. 

• Terapeutický stupeň – přidává provokativní techniky, které vedou ke kontaktu s traumatem a následnému zpracování. Může tak dojít k vybití přebytečné (v organismu akumulované) energie, v jejímž důsledku klesá míra neurotismu a umožnuje tak dosahovat snadněji uvolnění.

Výše uvedené řádky jsou zjednodušením biodynamické body-psychoterapie. Není možné na tak krátkém prostoru podchytit všechny prvky, techniky a nuance přístupu ke klientovi. Každý klient je individuální a vyžaduje tedy individuální přístup a postup. Nicméně jmenujme některé klíčové principy, kterými by se terapeut měl řídit 

- Klient je král (klientovi dáváme velký prostor k sebevyjádření, což ho vede k objevování svých potřeb, jejich vyjadřování a naplňování). Respektuje jeho přání, zejména v oblasti tělesného kontaktu. Při masážích si klient (pokud je toto schopen) říká co přesně potřebuje. Pokud se mu to nedaří (neví to nebo to nedokáže/nemůže vyjádřit) tak ho podporujeme jemným dotykem tak, aby rozpoznal, co mu dělá dobře a co ne.

- Respektujeme obranu – obrana jsou nevědomé mechanismy v psychice, které klienta chrání před dalšími zraněními. Příkladem může být vytěsnění reality, disociace atd. Tyto obrany se aktivují, když se klient blíží k traumatu nebo k situacím, které traumatem zavání. Pokud by terapeut pokračoval k přibližování se k danému tématu, obrana zesílí a vlastně kontakt s traumatem znemožní (kontakt s traumatem není pro splnění klientovy zakázky nutný, uvádím to za účelem vysvětlení obrany). Proto obranu respektujeme, na téma netlačíme, ustoupíme nebo jdeme jiným směrem, podstatou je budování důvěry, ve které se nevhodná obrana může rozpustit. Cílem není obranu eliminovat úplně (to by byl klient vystavený dalším zraněním v realitě) ale nahradit je dospělejšími zdravějšími typy obran.

- Důvěra v proces – princip vychází z klíčové myšlenky, že tělo má vlastní moudrost a tendenci k uzdravení. Stačí mu dát prostor s vhodným záměrem a terapeutický proces se může rozvinout vhodnou rychlostí, která je pro klienta adekvátní. Kromě konkrétních technik se je to osobnost terapeuta a vztah terapeut-klient, které vedou k uzdravování (předpokládám že klientova zakázka má vztah k lepšímu zdraví ať už fyzickému nebo psychickému). 

Biodynamická body-psychoterapie je jednou z větví body-psychoterapie. Další následovníci W.Reicha jako např. A.Lowen nebo J.Pierrakos vyvinuli lehce odlišné směry. Domnívám se, že hlavní rozdíl v jejich přístupu vůči biodynamice je mužsko-ženský princip, kdy biodynamika preferuje intuici vůči racionalitě, plynutí vůči struktuře, mateřský sytící přístup vůči otcovskému vedení zaměřenému na výkon.

Závěrem bych rád podotknul, že ukázkový případ pro demonstrování přínosů biodynamiky jsem já sám. Když jsem nastupoval do výcviku, byl jsem po vyhoření a depresi, bral jsem antidepresiva, ušel jsem tak 5 km pěšky a pracovat jsem mohl tak na půl úvazku a časté konflikty s manželkou – nyní bývalou. Nyní po dokončení výcviku mám výbornou fyzickou kondici (nedávno jsem ušel 70 km za 36 hodin), krásný partnerský vztah, dobrou práci, a žiju radostný život.